Na planetě Amok zuřila válka biblických rozměrů. Dvě nesmiřitelné frakce sváděly boj v konfliktu, jenž už dávno ztratil smysl a živila jej jen nenávist doutnající v srdcích těch, kteří v boji přišli často o víc, než jen o majetek. Prašná údolí zkrápěla krev a slzy nesmyslného ve chvíli, kdy už dávno nešlo o hrdinství a právo. Ve chvíli, kdy smrt se zdála tou lepší alternativou, nesmiřitelní nepřátelé padali ve válečném obětí vstříc zapomnění úpadku a zničení planety. Válka byla denním chlebem, obživou i blížící se apokalypsou. Zuřila - sálala všestravujícím plamenem, nebylo odpočinku, nebylo naděje – jen války.

A pak, po dlouhých čtyřiceti sedmi letech, válka skončila. Zbraně padly zapomenuté k zemi, lidé se chopili nástrojů a začali budovat ztracenou civilizaci lepších zítřků. Ruku v ruce začali tam, kde před padesáti lety srazila společnost na kolena nesmyslná válka. Začali znovu žít a s dlouho ztracenou nadějí šli za snem, že snad děti jejich dětí jednoho dne nebudou vyrůstat ve zbídačeném světě.

Ale dobré konce neexistují. Na obzoru se objevil temný mrak nepřátelství. Válka hrozila znovu vypuknout ve své všeničící hrozivosti – tentokrát však naposled, neb nezbude nikoho. Znovu se zdvihají zbraně, protože ti, jenž s mírem nejsou spokojení, mají plán. Příliš pozdě byly odhaleny jejich úmysly, příliš pozdě, když už nešlo skoro nic dělat.

Vlastně lidstvu zbývala jediná chabá naděje. Nešlo zaútočit přímo a hromadně – to by znamenalo válku. A tak osud lidstva spočinul na jediném robotu. Chloubě lidské technologické vyspělosti, staletí válečných vědomostí – avšak stále jen jednom jediném proti ohromné přesile. Musí proniknout na nepřátelské území a zničit zlo v jeho centru. Jen v tom je naděje. Poslední naděje.